VZPOMÍNKY MĚ STÁLE TÍŽÍ
Jaroslava Skleničková

Nová kniha vydaná Památníkem Lidice Vzpomínky mě stále tíží, je autentickou výpovědí nejmladší přeživší lidické ženy Jaroslavy Skleničkové (narozené 27. 3. 1926). Každý čtenář spolu s autorkou si klade stejné otázky: „Proč museli být popraveni nevinní lidičtí muži? Proč byly zavražděny lidické děti…? Proč?“ A klade si mnoho dalších otázek, spojeným s lidským utrpením, znásobené nesmyslnou válkou a jejími zvěrstvy.
Život tehdy šestnáctileté dívky Jaroslavy Skleničkové děsivě poznamenal 10. červen 1942, kdy došlo k vyhlazení obce Lidice. Posléze se k tomu přidaly týdny a týdny v koncentračním táboře Ravensbrück.
„Události, které následovaly po 10. červnu 1942, se odehrály velice rychle. Nacisté zničili celé rodiny, i tu naši. Vzali nám vše, i jména. Zůstaly nám jen vzpomínky.“
Setkala jsem se s touto ženou s tmavýma jiskrnýma očima na křtu knihy a při oslavě 90. narozenin Jaroslavy Skleničkové, a to 30. března 2016 v Památníku Lidice. V uších mi dodnes znějí její slova:
„V noci mne do nedávna budily temné vidiny lágru, černočerné můry… Hodně mně pomohlo, že jsem se z těch hrůz mohla vypsat ve svých knihách… Díky za to.“
Náhodně vybraný úryvek z knihy mluví sám za sebe: „Vánoční svátky jsme si v lágru bez tatínka nepřipouštěly, vždyť se ani nebylo na co těšit. Všechny dny byly stejné. Pouze neděle se dala poznat podle toho, že se nepracovalo. Žila jsem ze dne na den. Jediné, co mne zajímalo, bylo, co budu dnes jíst, jaký je den či měsíc. Nebyl důvod, stejně jsme nevěděly, kdy tomu bude konec…“
Čtenáři této knihy nejenže sledují pohnutý osud hlavní hrdinky Jaroslavy Skleničkové, ale mohou sledovat řadu osudů vedlejších postav, jako je například jedenáctiletý sirotek Václav. Ale ruku na srdce: Nejsou vedlejší postavy vždy i těmi hlavními? Vždyť ti, kteří lemují naše osudy a ovlivňují je, stávají se chtě nechtě těmi podstatnými postavami našich životů.
Návrat z koncentračního tábora by se nezasvěcencům zdál jen a jen radostný. Ale pro Jaroslavu Skleničkovou to nebylo tak jednoduché.  Naučit se žít v normálním každodenním mírovém rytmu? Ano, to co pro jiné bylo samozřejmostí, pro člověka, který prošel lágrem, bylo komplikované, ba velmi těžké.
 „Když se nad tím dnes zamyslím, byla jsem rozpolcená. Vrátila jsem se s rozhledem a tvrdě prožitým lágrovým životem, se zkušenostmi jako nejméně třicetiletá žena, ale v civilní skutečnosti mně bylo pořád šestnáct jako v dvaačtyřicátém roce. Měla jsem být šťastná, vždyť jsem se dočkala svobody, ale jak se radovat, když jsem přijela na tatínkův pohřeb? Nechápala jsem, jak se někdo může vesele smát. Nechápala jsem spolužačky ze školy, které se toužily jen bavit a dělat si legraci z chlapců… Dobu bezstarostného mládí jsem v lágru přeskočila, ocitla jsem se nepřipravená v neznámém světě.“
Kniha je cenná autentickým pohledem ženy, která proti své vůli musela projít kalvárií, o níž píše věcně, bez sebelítosti, hluboce lidsky, jinak řečeno, s plným srdcem. Podtext knihy Jaroslavy Skleničkové Vzpomínky mě stále tíží je navzdory líčení hrůzných reálií války a lágru optimistický. Odzbrojí vás a vaše starosti se stávají jen málo podstatné.
Knihu doprovází fotografická příloha. Fotografie jsou z archivu autorky. Přílohu dále obohatily Památník Lidice a Martin Homola.
Předmluvu ke knize napsala dcera této lidické ženy Jitka Pečová – Skleničková. K vydání knihu pečlivě připravila Jana Vrzalová. Vydavatelem je Ivan Ulrych – Nakladatelství VEGA-L.
                                                                                                                            Heda Bartíková